„Od doby, kdy jsem přišla o zrak,
mám v prstech mnohem větší cit.“
Blog
Jak voní hlína
Je to vôňa zeme a vody. V jednom ožívajú a ja cítim úžasnú silu zeme, vôňu dažda, mora a vetra. Je isté miesto, kde tu vôňu cítim najintenzívnejšie. Volám to Polianková vôňa. Z ťias, keď som videla mi utkvela v pamati vôňa hliny v lese , zostal mi aj naskenovaný obraz každej žilky v liste, v dreve, vlnenie malého potôčika.
Jak se Vám to stalo?
A nemyslí tím zrovna, jak jsem objevila talent, nebo jak jsem se ocitla na tomto světě, či jak jsem vyrostla do krásy, ale myslí tím, jak se stalo to, že jsem přišla o zrak. Tím, že nevidím již víc než deset let, tak mi někdy déle trvá, než si uvědomím, na co se mě vlastně dotyčný zrovna ptá? Mezi známými se o tom moc nemluví.
Hádej kdo jsem?
Tato otázka někdy padne, když jdeme městem a potká mě někdo známý. Místo, aby se představil svým jménem, kdo je, tak řekne „hádej kdo jsem?“ Musíte uznat, že se mi nechce pokaždé hádat, kdo jste. Zkuste si představit, že byste měli hádat u každého, koho byste potkali, kdo to vlastně je. Máte jiné starosti, chcete se pobavit o nějakém tématu.
Nedá se s tím nic dělat? Znám jednoho...
Ne, nedá. Nejhorší je falešná naděje. Smířila jsem se s tím a vy se s tím smiřte taky. Byla jsem za „nej“ lékaři a nehledám žádného léčitele i kdyby někdo znal toho zaručeně nej… Ono je to tak. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo a samozřejmě i mnohé léčitele. Tak např. jeden Relaxační pán. Sotva jsme se pozdravili už mi hned promlouval do duše.