No zkuste se zeptat ženy, která má na starosti domácnost a odpoledne jde do dílny, tak ji akorát naštvete. Deset let jsem bydlela v bytě sama se svým psem a teď mám mnohem víc uklízení, vaření, praní, žehlení a tak. Ne, opravdu nemáme služku. Po obědě jdu do dílny a tam jsem někdy do pozdního večera. Nemám pocit, že je třeba se o mě starat, jak si to mnozí myslí. Postarám se i o svého manžela. Jasně, že i on přiloží ruku k dílu. Nakupování by pomohlo každé ženě, nejen mně. Ovšem pokud mám bolesti, tak je toho na něm mnohem víc. Sem tam se najde někdo, kdo pronese větu:“ To je dobře, že si můžeš trošku pomodelovat, aspoň ti uteče čas.“ To se mám pak co držet, abych se usmívala. Co – vy chodíte do práce, aby vám utekl čas? Někteří lidé to berou tak. Sochařina je namáhavá práce. Jako každá jiná.
Cítim potrebu stvárniť to, čo som prežila, svet radostii, smutku a zúfalstva. Modelujem skôr svet z pohľadu ženy. Ak ma niekto na vernisáži osloví, že ho niektora socha zaujala, rozplakala, cíti ako by to bolo o ňom, je to pre mňa zadosťučinenie, ocenenie mojej práce. Rada stvárňujem ľudské telo aj živelnú jašteričku – symbol okamihu, zážitku. V rámci osobnej terapie vznikla soch s dierami po celom tele – Trápenie. Vyžalovala som sa hline. Ona veľa znesie.
