Konverzace na úřadech

Je to zvláštní, ale stává se mi to většinou u lékařů, kteří mne neznají. Přijdu do ordinace s doprovodem, který netuší, co mi je a jaký mám problém. Lékař oslovuje můj doprovod a já jsem tam jako malé tříleté dítě s matkou. Vypadá to asi takto: Doktor na doprovod „Vysvlečte ji. A jakou měla teplotu?“ A já na doprovod: „Řekni mu, že 39 “ Pokud je dotyčný rozumný, tak pochopí a začne se bavit se mnou. Když člověk nevidí, neztrácí inteligenci a taktéž dobře slyší. Je to asi taková změna, jako když jdete doma v noci na toaletu a nechce se vám rozsvěcet. Neztratili jste nic ze své inteligence, ani se vám nezměnilo vnímání okolního světa. Naopak, v mnohém jste ještě vnímavější. A když do něčeho vrazíte, moc dobře víte, co to je. Takže takové to je nevidět. Je to těžké a je to napořád, tak nám to nedělejte ještě těžší a bavte se přímo s námi. Nekoušeme. Vím, najde se mezi nevidomými i pár méně inteligentních, ale co si budeme vykládat, mezi vidomými jich je taky dost.