Ne, nedá. Nejhorší je falešná naděje. Smířila jsem se s tím a vy se s tím smiřte taky. Byla jsem za „nej“ lékaři a nehledám žádného léčitele i kdyby někdo znal toho zaručeně nej… Ono je to tak. Hledala jsem cokoliv, co by mi pomohlo a samozřejmě i mnohé léčitele. Tak např. jeden Relaxační pán. Sotva jsme se pozdravili už mi hned promlouval do duše. Že se s tím musím smířit jinak se neuzdravím. Mám to přijmout a blábláblá a tak dál. No já v mojí pohodě jsem mu vysvětlila, že jsem s tím smířená. Že to neberu jako neštěstí či tragédii. Nesedím a nebrečím. Žiju dál. Tak otočil a začal jinou pohádku: Že by jsem s tím neměla být smířená a že se potom neuzdravím nikdy, ani ve věčném životě neuvidím. No to mi stačilo jako povzbuzení, to se potom člověk těší na věčný život v jeho podání, že? Nevím, proč většina lidí, kteří mne potkají, chtějí vyřešit můj zrak? Zachraňovat mě. Už jsem ztratila hodně času čekáním , že snad jednou uvidím. Asi je to nepochopitelné, ale já jsem teď v srdíčku spokojenější, než když jsem byla v pořádku, jak je většina lidí. Jasně, že by jsem strašně moc moc vidět chtěla, ale není to možné. Žiju a budu si žít tak, abych byla spokojená s tím, co ještě mám a ne plakat za tím, co nemám. Jsem věřící a cítím, že je o mě postaráno. A není to ani kletba, ani trest. Navíc můj manžel tvrdí, že zná mnohem víc horších chorob, které lidé mají. Například chamtivost, hloupost, zlost, žárlivost, protivnost, povýšenost, namyšlenost, všechny komplexy atd. Těch nemocí je strašně moc. A nikdo se neléčí, nikdo s nimi není na nemocenské. A většina o nich ani neví. Přitom jsou to nemoci mnohem závažnější a je těžké s takovými lidmi žít.
