Vystavujete?

Pořádám výstavy. Osloví mě nějaká galerie, nebo já nabídnu svoji práci a potom se domluvíme. Mám radost, když se přijdou lidé podívat na moje sochy. Stává se, že si objednají a koupí sochu lidé, co umění rozumí a sbírají ho. To potěší hodně. Občas se někomu socha tak líbí, že si ji koupí i místo nového radiátoru do nového domu. Ráda však sochy i rozdávám a to mě musí manžel občas krotit. Jsem sama zvědavá, co v nich kdo vidí. Všimla jsem si, že socha, kterou jsem vymodelovala podle nějaké příhody, sedí úplně přesně někomu jinému na nějaký jiný zážitek, který se stal a je překvapený, že jsem to objevila. Reflektuje na moji práci a to mě těší. Možná jsem mu připomenula pěkný zážitek, který se stal. Vzpomene si na něj a na to, jak to bylo krásné. Je zajímavé, že není jedna socha, která by byla Nej. Každému se líbí jiná. Na výstavách si vždy jeden den vyhradím na to, že modeluji „naživo“. Dříve se stávalo, že měli lidé poznámky, že jsem to nemodelovala já, že to není možné. Je pro mě ponižující, že bych prezentovala něco, co není moje práce. Vždyť to člověka netěší a nemůže být spokojený. Tak od těch dob si sednu k rozpracované soše a pracuji. A lidé si přisednou, dají si kávu a dívají se, popovídají si se mnou a někdy si i zkusí sami něco z hlíny vytvořit. Jsou to milá setkání, která, myslím, obohatí obě strany. Můj cíl v práci. Mám představu, že udělám putovní výstavu po státech EU a nakonec úplně završit šňůru v Brazílii. Chci pocítit tu vůni a zvuky. Brazílie je můj sen i mého manžela, a tak bych to chtěla spojit. Teď zrovna pracuji na tom svém snu a připravuji nové sochy, které by potěšily. Doufám, že se mi to splní. Spoléhám se přitom hodně na manžela. Věci okolo příprav jsou víc než samotné modelování. A když se to nepodaří, tak si vymyslím něco jiného, co si splním.