Představivost mám živou díky tomu, že jsem se mohla do 22 let dívat. Když slyším báseň, píseň, nebo se venku procházím, tak mi vše evokuje obrazy. Potom dokud to nevymodeluji, tak nejsem spokojená. Ráda chodím na výstavy fotografií a obrazů. Manžel mi popisuje co vidí a já to pak v hlavě taky nějak „vidím". Některé věci si představuji, jak bych je ztvárnila já. Bývá to nakonec úplně odlišné. Ráda znázorňuji jemnost, krásu a pohodu. Reliéfní znázornění mám ráda. Když mám nějakou myšlenku se kterou se ztotožňuji a poukážu na nějaké východisko. Řeknu manželovi, co jsem chtěla tou sochou vyjádřit a můj muž zkusí podle toho napsat k dané soše báseň. Často se k těm básním vracím a v každém období svého života si tam najdu něco jiného, co mě osloví. Je to šikulka ten můj mužík. Není jednoduché sochou zachytit pohyb, situaci, náladu. Navíc jedna socha může každého oslovit trošku jinak. Podle toho co prožil dříve, nebo podle toho, co ho teď trápí, v jaké je náladě apod. Je možná trošku nešetrné psát pod sochy přímo, co jsem tím chtěla říct já. Ale rozhodla jsem se tak, protože chci těmi sochami něco říct a navíc se mi ty jeho básničky moc líbí. Ale klidně je nečtěte a jen se dívejte.
